S létem přichází teplé sluneční dny trávené u vody, opalování se na zahrádce a s tím také potřeba něčím svou kůži před slunečním (UV) zářením chránit. To má totiž kromě např. tvorby vitaminu D na naše tělo negativní dopady. Melanom patří v ČR k častým typům rakoviny. Pro něj nadměrné vystavování se UV záření představuje jeden z hlavních rizikových faktorů (především pak spálení pokožky slunečními paprsky). Proto je podcenění ochrany krajně nebezpečné.


Ani v opalovacích krémech ale nemůžeme pominout přítomnost koktejlu konzervantů, emulgátorů, parfémů a dalších chemických látek. Typickým pro ně je ale něco jiného a to přítomnost UV filtrů, které snižují, nebo zamezují negativnímu působení UV záření. Bohužel pro některé není dostatek informací o jejich bezpečnosti a chemická identita nemusí být příliš jasná. Navíc některé jsou prokazatelně nestabilní a při kontaktu se slunečním zářením se mohou chovat jinak, než se očekává. Pro organismy (člověka nevyjímaje) jejich nebezpečí spočívá v tom, že jsou biokumulativní, persistentní, karcinogenní, endokrinní disruptory a mohou způsobovat alergické reakce. Navíc podstatná většina UV filtrů byla nalezena v povrchových i podzemních vodách, tedy také ve vodě pitné a v jisté míře i v ostatních složkách země. Některé chemické UV filtry byly dokonce nalezeny i v mateřském mléce.

UV filtry můžeme rozdělit na dvě základní skupiny. První skupinou jsou chemické UV filtry, které se vstřebávají do pokožky. UV záření pohlcují a přeměňují jej na teplo, čímž se zahřívají hluboké vrstvy pokožky, takže dochází ve zvýšené míře k uvolňování volných radikálů (jakož i při slunění jako takovém), které poškozují buněčnou DNA (což může zapříčinit až vznik rakoviny) a urychlují stárnutí kůže.
Druhou skupinou jsou minerální (fyzikální) UV filtry. Ty fungují na principu odrazu UV záření. Nejčastěji se můžeme setkat s oxidem zinku nebo titanu. Pokud se nejedná o nanoformy (které bychom v daném produktu poznali tak, že za konkrétní složkou v INCI-indgrediencích, např. zinc oxide, by byla závorka s označením NANO), tak jsou minerální filtry bezpečnější než ty chemické. Na kůži ale vytvářejí po nanesení bílý film. Ten se ve vodě po určité době částečně smývá, čímž se ochrana před UV paprsky stává méně efektivní a minerální částice se dostávají do životního prostředí. Existují i diskuse o tom, že přítomnost UV filtrů (chemických i fyzikálních) podporuje globální oteplování tím, že zamezují přístupu slunečních paprsků k mořským řasám, které tím pádem produkují více CO2.

 

Dalším problémem je přítomnost nanočástic v některých přípravcích. Ty znečišťují životní prostředí a některé z nich jsou toxické i genotoxické.

Dále bych chtěla čtenáře krátce obeznámit s problematikou SPF. SPF, tedy Sun Protection Factor je povinná informace, kterou každý opalovací přípravek musí nést na etiketě. Jedná se v podstatě o číselný údaj, který definuje, jakému množství solární energie (UV záření) naše neopálená pokožka může být vystavena bez následku spálení. Mylně se však většinou uvádí, že je to čas, který daný člověk vydrží na slunci bez spálení, vynásobený číslem SPF. Kdybychom se nad tím zamysleli, zjistili bychom, že pokud naše pokožka vydrží bez újmy na slunci 20 minut, po nanesení přípravku s SPF 50 by to pak bylo více než šestnáct hodin, což je nesmysl! Množství přenesené solární energie kromě času totiž také závisí na denní hodině, nadmořské výšce, podnebném pásmu a v neposlední řadě je třeba vzít v úvahu to, jak je naše pokožka schopna energii přijímat, tedy její fototyp.

Pokud chceme pobývat na sluníčku, je nejlepší zjistit složení přípravku, který hodláme použít a vybrat si nějaký přírodnější. Velmi důležité je však také chránit hlavu pokrývkou a v poledne, je-li to možné, zůstat ve stínu. Jestliže se chystáme někam do exotičtějších oblastí, je dobré kůži na slunce pomalu přivykat již od jara. Soláriím bychom se měli vyhnout úplně.

A na závěr, jak pravil jeden moudrý muž, zdravá kůžička je bílá kůžička. I když slunce jako takové není naším nepřítelem, je třeba mít na paměti, že nerozvážné slunění jím je.

Zdroje:
BROOKE D N, BURNS J S, a CROOKE M J. UV-filters in cosmetics: prioritisation for environmental assessment. Bristol: Environment Agency, 2008. ISBN 978-184-4329-687.
BENCKO, Vladimír. Hygiena: učební texty k seminářům a praktickým cvičením. 2. přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 1998. ISBN 80-718-4551-5.
https://www.fda.gov/aboutfda/centersoffices/officeofmedicalproductsandtobacco/cder/ucm106351.htm


Článek byl sepsán ve spolupráci se Stibio. Na jejich blogu je k nelezení základní verze pro ty, kteří mají rádi stručnější obsah a to i na další témata. 🙂